V pražské Art Restauraci Mánes byla koncem listopadu otevřena prodejní výstava velkoformátových pláten Martina Lukače. Jejich autor je tulák po Česku, který fotí hlavně pro radost. Výsledkem je originální pohled na krajinu, města i lidi, plný poetiky a neotřelých nápadů.
Martine, focení zabere hodně času. Kde jej bereš?
Svou dceru Viktorku, které je dnes 18, mám od malička u sebe na víkendy. A vymýšlej, co s ní budeš dělat! Máme to tak nastavené, že ji v pátek vyzvednu, v sobotu jedeme na výlet a v neděli se válíme, učíme, relaxujeme. Ale ona to se mnou není až taková zábava, jsem bručoun. Jdeme, já každých deset metrů zastavím, koukám se, kde co je… Tak to raději spojíme s výletem, někam na hrad nebo zámek, aby i ona z toho něco měla. Hodně lidí mi píše, hlavně děvčata, že by chtěla jít na toulky za fotkami se mnou, ale já odpovídám, že je to jak rybaření. Zábava pro jednoho. Až v poslední době občas beru k nočním toulkám kamaráda Marka ze Slovenska, který také fotí, a to je docela fajn, protože v noci je to někdy nebezpečné. Když stojím ve čtyři ráno s foťákem a stativem na Karlově mostě a okolo se trousí opilí cizinci, není to nic jednoduchého. Někdy jsou ty chvilky docela horké, jindy velmi úsměvné.
Baví tě fotit lidi, tváře a jejich výraz, koho zajímavého máš v archivu?
Z těch známějších Janu Doleželovou, Lucku Šoralovou, Jitku Sedláčkovou, Katku Brzobohatou, Ondru Soukupa, Marka Vašuta, Lukáše Vaculíka, Jitku Sedláčkovou, Jardu Svěceného, Jirku Škorpíka, Markétu Mátlovou, Dana Bártu, Nightworky, Otu Baláže a BALAGEBAND, atd. Pak třeba Gábinu Partyšovou, chodíme společně s dětmi do ZOO a máme hromadu krásných obrázků z reálu. Většinou ale na portrétech zachycuji běžné lidi, kteří v 80% ještě nikdy nestáli před objektivem. O to zajímavější práce to je, když neví, jak se postavit, tvářit, jen by rádi pár obrázků na památku. Velký adrenalin je focení zápasníků MMA v ringu, kde není moc čas přemýšlet o úžasném záběru, skvělé kompozici, ale co nejvěrněji zachytit někdy jen několikaminutový souboj. Naopak oddychové focení je toulání po golfu, přírodou a noční toulky, ale asi nejvíce zajímavé, zábavné a hlavně upřímné je focení dětí – budoucích herců a dabérů, pro castingovou agenturu.
A nakonec musím zmínit své největší miláčky – z dětského domova v Trnové u Plzně, které navštěvuji pátým rokem, minimálně jednou měsíčně. Děti jsou ve věku 1- 6 let, pořádám pro ně sbírky ošacení, hraček a jiných potřeb. Více informací najdete na mém webu.
Jak moc fotky upravuješ?
Sahám do nich většinou jen tím nejnutnějším způsobem. V případě krajinek musí fotka opustit počítač do 2-3 minut, to znamená maximálně ořez, kontrast, živost a je hotová. U lidí je to trochu náročnější, samozřejmě, že nenechám na tváři třeba pupínek, ale chci zasahovat co nejméně. Raději se snažím snímek dobře nasvítit, než pak hodinu retušovat. Mám rád přirozený vzhled, ale vše je jen o dohodě s klienty. Dokonce neumím příliš pracovat s photoshopem, a ani se to moc učit nechci. Bojím se, že když se to naučím, budu pak upravovat obličeje stejně jako ostatní. Vyžehlené, luxusní, úžasné, posazené do ještě luxusnějšího pozadí – ale to přece není ono.
Fotografie není obor, který jsi vystudoval, k focení jsi se prostě dostal…
Já myslím, že je to dobře. Škola sice dá nějaké základy, ale na druhou stranu může omezit hledání vlastní cesty, stejně tak jako různé workshopy, které moc v lásce nemám. Jsem samouk a pořád hledám…
Jaká byla tedy tvoje cesta?
Fotil jsem od mala. Táta byl učitel na základní škole v Rynolticích, dělal fotky pro místní školu a já jsem s ním už jako dítě chodil do terénu i do fotokomory, což mělo své kouzlo. Pak jsem toho na nějakou dobu nechal a naplno to vypuklo, až když jsem pracoval v ZOO. Byl jsem jejím manažerem, spadalo pode mne všechno, co vydělává peníze. Parkoviště, restaurace, suvenýry, vláčky, moc času nezbývalo. Celý život jsem ranní ptáče, všichni chodí do práce na devátou, já tam byl už před sedmou. Nebaví mě spát, proto asi ty noční toulky. A právě v ZOO se to rozjelo naplno. Do té doby jsem fotil vždycky s nějakým obyčejným foťákem, a tehdy jsem si pořídil první zrcadlovku a začal fotit zvířata, nejen rekreačně.
A co se těmi fotkami dělo dál, publikoval jsi je někde?
Ne. Fotil jsem vždycky hlavně pro sebe, přátele, na facebook a na svoje webovky. Pražská ZOO jako taková měla vždycky svého fotografa, já fotil ve svém volném čase. Když jsem tam potom skončil, oslovili mě z brněnské ZOO, abych pro ně fotil. To ale ve finále nedopadlo pro mě nejlépe: Nafotil jsem sérii fotek, které vyšly v médiích po celé ČR, dokonce v Bildu, ale jako autor fotografií byla uvedena ZOO Brno. Toto je velmi oblíbená činnost bulvárních médií, která vykrádají fotky na sociálních sítích, bez následného uvedení autora. Přitom je to vlastně naše jediná reklama, je to smutné. Nedávno mne ze zoo oslovili opět, představovali by si ale fotky zadarmo, jen za reklamu. To je přesně současná doba: Všichni by nejraději bartrovali nebo rovnou měli všechno gratis. Kamarádovi nabízeli například za focení kurz švédštiny, ten nám ale složenky nezaplatí!
Zvířata mě bavila a baví pořád, dělal jsem hlavně jejich portréty, nemusejí se retušovat ani nijak moc upravovat. Lidi jsem začal fotit proto, aby se mi nějak vrátily náklady, protože technika, kterou používám, je velmi drahá.
Jak jsi tedy postupoval, co se týče techniky?
Můj první foťák měl značku Corina a dostal jsem ho od táty, když mi bylo 10, byl to takový dětský přístroj. Pak jsem měl různé poloautomaty, automaty, až jsem se dostal ke Canonu. Nejprve jsem si koupil nějakou tisícovku, ale jak postupuješ, tak ti to nestačí, nyní nejvíce používám Canon 7D . Když se dnes podívám na šest let staré fotky, zdají se mi hrozné, ale je to praxí a hlavně pořád se zdokonalující technikou, kterou postupně pořizuji.
Kde jsi se naučil teorii, kterou k focení potřebuješ?
Něco jsem vyčetl, něco málo mi poradili kolegové, ale jsem tvrdá palice a rád si dělám vše po svém. Nenávidím manuály, když si koupím foťák, tak radši budu cvakat tak dlouho, dokud mi to nepůjde, praxe dělá své.
Pro tebe je hodně důležitý facebook, objevuje se tam spousta tvých fotek. Jakou tam máš zpětnou vazbu?
Pro mě je to ideální forma prezentace. Když dám fotky na svůj web www.martinlukac.cz , nikoho to nebude moc bavit, aby si tím listoval celý den. Když je ale postupně vypouštím na facebook, vidí to hodně lidí a já doufám, že si někdo zakoupí obraz nebo se objedná na focení. Překvapivě je někdy celkem jedno, jestli dám nějakou super fotku, nebo jen okamžitý nápad. Mám tu zkušenost, že největší úspěch má rozmazaná fotka z mobilu. Facebook je virtuální svět, ale já jej nemít před dvěma lety během povodní, zblázním se. Byl jsem tehdy tři dny zavřený v zatopeném domě, nejeli tam ani policajti na lodi kvůli kořenům ve vodě, a tehdy byla pro mě komunikace přes facebook velká psychická pomoc. Ale na druhou stranu se potvrdilo to, že jde jen o virtuální realitu. Napsal jsem status, měl jsem obratem 300 lajků a spoustu slibů s finanční i hmotnou pomocí, ale pomoci mi nakonec přišlo pouze pár kamarádů, kteří ani nic nepsali, prostě se sebrali a přijeli.
Uživí tě focení?
To úplně ne, je to drahý koníček, ve kterém se moc neumím prodat a ani netuším, jestli se vůbec někdy vrátí vložená investice. Jen zařízení ateliéru stálo statisíce a objektiv, který bych si například přál na focení zvířat, stojí 300 tisíc, což si normální smrtelník nemůže dovolit. Jsem zaměstnaný jako manažer, to je pro mě základ, díky kterému si můžu hrát s foťákem.
Jaké máš plány na svá další cvakání?
Loni jsem se po sedmi letech se přesunul z Tróji do nového ateliéru v centru Prahy. Focení se docela rozjelo a jsem za to rád. Baví mě dělat portréty, náznaky do půl těla a stínové akty. Celou postavu často nesnímám. Občas přijdou modelky a mají na focení dvacatery boty. Že prý si to berou vždycky, tak to ke mě nemusí. Pro mě je nejdůležitější výraz obličeje. Fotím prostě tak, jak to cítím a jak mě to baví. Můj životní sen je však focení v Africe. Měl jsem už nějaké nabídky, dvě ztroskotaly na lidech a financích, a tu třetí do Kamerunu jsem musel zrušit kvůli vážné operaci dcery Viktorky. Mám už připravené trasy, přesné rozpočty, vymakané do detailu, které jsem předkládal, aby si bylo možné udělat představu. Je to plán asi na šest týdnů, ale ani já sám jsem dlouho netušil, kolik to stojí peněz. Ale věřím, že to jednou vyjde a najdu spřízněnou duši, sponzora – na jackpot ve Sportce už nějak nevěřím!
Nedávno byla otevřena prodejní výstava tvých fotek v Mánesu. Jaké máš ohlasy a jak dlouho si budeme právě tady moci tvou práci prohlédnout?
Díky majiteli Art restaurace Mánes jsem dostal nabídku k vystavení velkoformátových pláten 150*100cm, která budou zdobit místní prostory dlouhodobě a budou volně k prodeji.
Křest výstavy proběhl 27.11.2015 a účastnilo se ho přes 100 lidí, což jsem vůbec nečekal.
Výběr zde umístěných fotografií provedl přímo majitel Mánesa Jan Vrba a návštěvníci je zde mohou vidět minimálně půl roku.
Další autorská plátna mám umístěna přímo v atelieru na adrese Pštrossova 12, Praha 1, což je cca 100m od Mánesa, nebo si je lidé mohou prohlédnout, případně ihned zakoupit na mých webových stránkách www.martinlukac.cz. Po rozkliknutí vybrané fotografie si zde mohou zvolit velikost i provedení dle vlastního uvážení a potřeb.
Foto Martin Lukač
