Supermodelka Pavlína Němcová patří mezi ženy, které mají svůj život pevně v ruku. Její třiadvacetiletý syn studuje na Sorboně práva, stejně jako je vystudovala jeho maminka. Pavlína se věnuje kromě modelingu své úspěšné nadaci a nedávno uvedla na trh vlastní značku šperků.
Máte již dospělého syna. Jednačtyřicetiletá, velmi úspěšná modelka s vysokou školou a dospělým synem, to je dost netypický obrázek…
To je, určitě. Pro mě ale to bylo to nejlepší, co se mi mohlo povést. Jsem šťastná, že syna mám, a život bez něj si vůbec neumím představit.
Jaký byl pro vás rozjezd kariéry, nebylo jeho narození velká komplikace?
Jeho narození mi určitě zkomplikovalo kariéru v mnoha směrech, manželství bohužel nevydrželo a rozvod byl těžký. Ztížilo mi to nepochybně úplný počátek, kdy jsem byla agenturou vyslána do New Yorku, což je Mekka světového modelingu. Zkoušela jsem se to zvládnout tak, že každý víkend jsem létala domů do Paříže, ale po čtyřech měsících jsem to vzdala. Vrátila jsem se do Paříže, abych byla se synem.
Vystudovala jste práva na Sorbonně. To také není typický obrázek modelky!
Na Sorbonně jsem studovala, protože jsem žila v Paříži, kdybych byla v Praze, chodila bych na Univerzitu Karlovu. Na tom nic výjimečného není. Mí rodiče mě vždycky vedli ke vzdělání a pro mě bylo samozřejmé, že budu studovat vysokou školu. Když jsem poprvé odjížděla do Paříže, dali mi naši podmínku, že musím dostudovat gymnázium a odmaturovat. A vzhledem k tomu, že jsem vždycky byla poslušné dítě, splnila jsem, co si přáli, až do promoce. Právu jsem se v praxi ale nikdy nevěnovala, znalosti jsem využila vždycky jenom pro sebe.
Jak jste se cítila mezi ostatními v modelingovém světě, když jste takto vybočovala?
Moc jsem nezapadla, musím říci, že jsem se se svými vrstevnicemi z oboru příliš nescházela. Žila jsem život hodně od všeho odříznutý, ale nechybělo mi to, protože jsem svět modelingu brala hodně s nadhledem, jako zdroj výborné obživy, a tím to pro mě končilo. Díky tomuto světu jsem ale už ve dvaceti stála v Paříži na vlastních nohách a byla schopná postarat se o všechno. A za to jsem hodně vděčná. Navíc existují dvě tváře modelingu. U nás v Česku tento obor reprezentují absoloventky nejrůznějších soutěží miss, které chodí na večírky a nechávají ve fotit. Ale to nemá s modelingem nic společného. Vrcholový modeling, který se odehrává v zahraničí, je úplně jiný svět. V něm musíte dbát na přísnou životosprávu, chodit brzy spát, protože potřebujete být ráno svěží, a to samozřejmě v momentě, kdy jdete večer do baru, už nejde. Jediná na světě je Kate Mose, která dosáhla opravdového vrcholu přes všechny své skandály a excesy. Mě nikdy večírky moc nebavily, alkohol jsem dříve vůbec nepila a dneska si dám maximálně skleničku vína. V Paříži jsem se zamilovala jako hodně mladá, můj muž mě téměř okamžitě požádal o ruku a narodil se Alan. Modelingu jsem se začala opět věnovat až po rozvodu, to byly Alánkovi dva roky.
Kde máte základnu? V poslední době se o vás hodně píše v souvislosti s Prahou, znamená to něco?
Poslední dva roky jsem už hodně tady, ale stále zůstávám jednou nohou v Paříži, protože je tam můj syn.
Věnujete se i charitě, jak jste si zvolila zaměření své nadace a jak se vám podařilo celou práci rozjet?
Už v minulosti jsem se připojovala k různým charitativním projektům a postupem času jsem se rozhodla vytvořit si svou vlastní nadaci. Věnujeme se dětem a dětským domovům. Spolupracujeme se třemi domovy a osudy jejich dětí sleduji. Během svých návštěv dětských domovů jsem si uvědomila, že děti nestrádají materiálně, protože spousta sponzorů jim vybavila pokojíčky a mají hračky nebo oblečení. Chybí jim ale zájem o ně samotné, péče o to, aby se z nich něco stalo. Často vycházejí v osmnácti letech z dětského domova se základním vzděláním a to je pro život moc málo. Snažíme se tedy vybrat ty z nich, které mají zájem něčeho v životě dosáhnout, a platíme jim rozvoj jejich zájmů. Některým dětem také platíme učební obory, ty stojí sice často jen pár tisíc, ale dětský domov na to nemá. Proto zajišťujeme například několika klukům internátní školu v Mladé Boleslavi, kde se učí automechanikem, budeme mít cukrářku, kuchaře, svářeče a podobně. Z dětského domova pak odejdou s konkrétním povoláním, kterému se mohou celý život věnovat.
Čemu se věnujete tady v Praze, modeling to asi nebude?
To ne. Říkám často zdejším dívkám, které se modelingu chtějí skutečně věnovat, že nemá smysl tady zůstávat. Já čerpám z toho, co se mi v minulosti povedlo, a to mi přineslo i některé zakázky tady v současné době.
Tvorba vašich šperků, které jste nedávno představila, je pro vás další částí kariéry?
Založila jsem si značku svých šperků Gioia by Pavlína Němcová. K designu jsem tíhla již dlouho předtím a teď jsem se rozhodla své sny realizovat. Namalovala jsem si návrhy, našla si v Praze zlatníka. Všechny mé šperky jsou jemné a subtilní. Nechci a ani bych si nedovolila konkurovat velkým šperkařským firmám, chci dělat zcela jiný styl. Stěžejním šperkem mé kolekce je tzv. Body Chain, tělový náhrdelník, kdy máte na krku řetízek spojený diamantem, od něj jde řetízek až k pupíku, kde je umístěn také diamant, a odtud vede řetízek kolem pasu dozadu. Je to vlastně šperk do plavek nebo do spodního prádla.
Je těžké vymyslet nové tvary prstýnků nebo náušnic, všechno se neustále prolíná, ale body chain ještě nikdo v žádné kolekci neměl. Moje šperky jsou v současné době v prodeji v Carollinu v Pařížské ulici. Zařizuji také svůj show room pro své klienty a obchodní partnery a doufám, že se moje značka ujme a bude se jí dařit. Ráda bych prorazila i v zahraničí, mám domluvené prezentace ve Francii a doufám, že se to bude líbit. Na své šperky používám ty nejkvalitnější materiály, bílé, žluté a červené zlato a diamanty. Pronikám do tajů zlatnického řemesla a poznávám zákonitosti výroby. Nejobtížněji se zatím vyráběly kousky z kolekce nazvané Věčný list, to jsou šperky ve tvaru listu, přesněji řečeno jeho struktury. Tam zlatník musel hledat techniku, jak na to, a chvíli to vypadalo beznadějně. Nakonec ale našel postup a šperky se vyrábějí a líbí se.
Jak na vývoji svých šperků pracujete?
Udělám si náčrtek své představy, vezmu si tužku a papír a finální podobu a rozměry vymýšlíme společně se zlatníkem. Já mám v hlavě nápad, jak by měl šperk vypadat, a pak to spolu doladíme.
Žijete v Praze i Paříži, kam chodíte ke kadeřníkovi?
Tady v Praze. Samozřejmě že jsem před tím dlouhá léta chodila jenom v Paříži, ale pak jsem našla Libora Šulu, který je můj výborný kamarád, a svěřuji se jemu.
Na manikúru?
Tu si dělám doma sama. Já o sebe nějak zvlášť nedbám. Vím, že je to zvláštní, ale třeba na kosmetice jsem byla jednou v životě.
Narazila jste po návratu do Prahy na něco, co vás překvapilo? Nakupování, vztahy mezi lidmi… je něco jinak, než jste čekala?
Právě vztahy mezi lidmi. Já tomu tady u nás moc nerozumím a jsem vždycky hodně zklamaná, že ty vztahy nejsou hezké. Lidé si hodně závidí, nevím, jestli je to dané dobou, kdy euforie po revoluci už opadla a rozdíly mezi lidmi se hodně vyhrotily. Hodně jsem přemýšlela o příčině, ale my jako Češi jsme vždycky byli závistivý národ. Odešla jsem z toho velmi mladá a navíc závist mi od Pánaboha nebyla daná, za to obojí jsem velmi ráda. Myslím si, že závistiví lidé se musí užírat a být nešťastní. Mám to opačně: úspěch druhého člověka je pro mě velkou motivací. Musím říci, že ve Francii jsem se spíše setkávala právě s tímto přístupem.
Pavlína Němcová
