Pavlína Senič patří k našim nejvýraznějším operním zpěvačkám, vystupovala ve Státní opeře Praha a je nositelkou řady mezinárodních ocenění. Přesto můžete tuto zpěvačku, které v žilách koluje česká a srbská krev, spatřit i na zcela jiných scénách: například s rockovou kapelou Jackye. Jak to jde dohromady?
Kromě divadla a koncertů, kde zpíváš svůj operní repertoár, tě můžeme vídat i s rockovou kapelou. To je pro operní zpěvačku docela nezvyklé. Proč ses do toho pustila, co ti to dává?
Mám ráda výzvy, a proto jsem přijala nabídku spolupráce s rockovou kapelou Jackye. Vše je pro mne jako operní zpěvačku jiné. Pódium, obecenstvo, prostor, kde se koncerty konají, reakce publika, atmosféra, hluk při koncertě a i zákulisí. Je to velmi inspirující a po rockovém koncertě si užívám dosyta zase operní divadelní jeviště.
Holčiček, které hezky zpívají, je hodně. Jak ale takovou holčičku napadne, že chce dělat operu?
Myslím, že zaměření musí umět doporučit ti, kdo s dítětem pracují. Já jsem měla skvělou paní učitelku Jaromíru Marhanovou, která operu zpívala a přirozeně mě k ní vedla. Chodila jsem k ní od svých deseti let. Postupně mě připravovala na konzervatoř, od které mě ale zároveň zrazovala. Vysvětlovala mi, že to není jen o potlesku a hezkých šatičkách, ale že operní zpěv je řehole. Nedala jsem se, ale samozřejmě jsem se dostala i k tomu, že jsem chtěla vyzkoušet něco jiného.
Vyrůstala jsem na vesnici a neměla jsem moc kontaktu s různými hudebními žánry, tehdy nebylo mnoho možností někam vyjet a něco poznat. Jako dítě jsem se samozřejmě učila pěveckou techniku, ale zpívala jsem lidové písničky a pak jednoduché italské písně. To víš, Rusalku v začátcích nezpíváš… Samozřejmě že když někdo pochází z umělecké rodiny, je to jiné. Já jsem si zpívala jižanské písničky a milovala jsem Madonnu. Hodně mě bavilo poslouchat i zpívat jiné hudební žánry, ale poznala jsem, že na ně nemám typ hlasu. Každý si musí uvědomit, jaký styl hudby mu sedí. Když chceš zpívat swing, musíš se narodit se skvělým frázováním. Jazman je nešťastný, když dostane noty, protože musí vše přesně dodržovat, a jazz je přitom postavený na improvizaci. A já naopak improvizaci neumím, já potřebuji noty.
Na konzervatoř jsi se v pohodě dostala, a tak jsi přišla z vesnice do města…
Já jsem se dostala z vesnice do Teplic, do Prahy mě naši nechtěli dát, to byl pro ně příliš velký svět. Byla jsem takový ten talent, kterému šlo všechno samo. Teď už to klidně můžu říct. Po dvou letech moje kamarádka odešla do Prahy a já jsem za rok odešla za ní. Dodnes je to moje nejlepší kamarádka, bylo to osudové setkání.
Po konzervatoři jsem se dostala na HAMU. Ale jak to tak bývá, když jde všechno příliš lehce, přichází i nějaké úskalí. Bylo to období, kdy jsem se hodně hledala. A z toho stavu mne probrala tříměsíční studijní stáž na vysoké škole v Londýně. Chytla jsem tam druhý dech. Nadchl mě jejich přístup, když si me pozvali na konzultaci a zeptali se, co od stáže očekávám a na čem chci pracovat. Vybrala jsem si techniku. Myslím, že až po dlouhé době začalo mé tělo a hlasivky reagovat na nové technické věci. Vše mělo pravidla jako matematika a nebylo to hned, kdy jsem to zvládla. Když se ti podaří takto pracovat, je to radost. Vše chce svůj čas. Hlasivky jsou sval, jako třeba v tenise, trénuješ jiné vedení úderu a výsledek není hned.
Opera, to je hodně široký pojem. Co tě baví, co zpíváš nejraději?
Velmi tíhnu k české opeře. Také mě vždycky zajímala soudobější hudba, jako je třeba Dmitrij Šostakovič. Mohla bych dělat i klasický muzikál, jako je West Side Story, či My Fair Lady, ale obávám se, že pokud se inscenace dělá jen s popovými zpěváky, pak bych se svým operním hlasem nezapadla do souboru a naopak.
Zpívala jsem take hodně operetu. Ten, kdo jí neměl ve svém repertoáru a nezpíval ji, může mít pocit, že opereta je lehčí než opera, ale ono to tak není. Oba žánry jsou rovnocenné. V operetě bývají i technicky náročné party a navíc je třeba umět dobře mluvit a tančit. Všechny světové operní zpěvačky, které se mně líbí, zpívají operetu a také mají na svých celovečerních vystoupeních árie z oper i operet. Tato kombinace mívá velký úspěch, lidé chtějí slyšet hezké věci.
V poslední době se objevuješ častěji v médiích než dříve, měla jsi i velkou bigboardovou kampaň. Je to pro tvou práci důležité?
Ano, je to pravda. Moje kampaň na obrazovkách byla veliká a trvala více než šest měsíců, takže ohlasy byly moc pěkné. Měla jsem tu velkou výhodu, ze jsem se stále prezentovala prostřednictvím klasické hudby. Ať to byl Hudební Festival Znojmo, hlavní role v Prodané nevěstě, nebo Vánoční turné. Tuto strategii jsme opravdu s mojí „pravou rukou“ Lenkou Žáčkovou striktně hlídaly.
Je to ale sporné, když se objevuješ v médiích, nezajistí ti to role, a pokud se nestaráš o své PR, tak můžeš zpívat v divadle mnoho krásných rolí a široká veřejnost se o tom nedozví. Záleží, jakou cestu zvolíš. Je potřeba obojí, aby to neslo své ovoce a cesty se spojily dobrým směrem. Je to ale běh na dlouhou trať a vím, že na všem a hlavně na sobě budu muset ještě dlouho pracovat.
U nás se o operních zpěvačkách moc nemluví, čím to je? Je jich málo nebo se jen o nich tolik neví?
Určitě jich je méně, protože tuto hudbu poslouchá méně lidí. Pop osloví třeba 60%, country 40%, opera se udává mezi 20 – 30%. Opera je pro lidi stále nevšední, když řeknu, že jsem operní zpěvačka, bývají překvapeni. Přitom je to práce jako každá jiná.
Kde vystupuješ, máš nějakou svou stálou scénu?
Než jsem otěhotněla, hostovala jsem ve Státní opeře v Praze, v komorním divadle v Plzni, hned po vysoké škole v Severočeském divadle v Ústí nad Labem, kam jsem se po narození dcerky Lilianky opet vrátila. Divadlo mě opravdu baví.
Co teď konkrétně děláš?
Zpívám Mařenku v divadle v Ústí. Dále jako každoročně připravuji velký benefiční koncert na Znojemském hudebním festivalu. Hostem budu tento rok po šesté. Před dvěma lety jsem se vrhla i do dramaturgie koncertu, díky prezidentovi festivalu Jirkovi Ludvíkovi, kde si vybírám hosty a připravuji repertoár. Je to velká zodpovědnost.
Ráda bych také od léta rozjela úplně nový projekt, který je zatím ve stádiu příprav.
Máš i zajímavou nepěveckou zkušenost, podílela jsi se na provozu restaurace Campanulla na Kampě.
Tam jsem si vyzkoušela úplně všechno, byly doby, kdy jsem byla v Campanulle opravdu denně. A bavilo mě to, bylo to něco nového. Rozjížděli jsme ji a provozovali s manželem a já jsem si vyzkoušela všechny typy činností, které bylo třeba provádět. Je to úplne jiný svět. Jsem vděčná za tuto příležitost. V současné době jsme po několika letech provoz ukončili, ale ráda na to budu vzpomínat.
A určitě bychom měli zmínit tvůj zajímavý původ…
Pocházím že smíšené rodiny, tatínek byl Srb a maminka Češka. Seznámili se v Mnichově, kde táta pracoval a máma tam byla na brigádě. Táta pochází z městečka Valjevo, kousek na jih od Bělehradu. Jako dítě jsme jezdili za jeho rodinou, pobývali jsme tam především v létě. Cítím se v Srbsku velmi dobře. Díky tomu jsem si nikdy nebyla jistá, kde jsem vlastně doma. Narodila jsm se v Čechách a tak je samozřejmostí, že domov je tady, ale vždy, když jsem přijela do Srbska, měla jsem větší pocit volnosti. Díky facebooku máme nyní kontakt s celou rodinou a víme o nich vše, jako kdyby bydleli vedle nás.
A plány – po čem se ohlížíš, co by sis chtěla vyzkoušet?
Vzhledem k tomu, že se učím žít především přítomností, tak mé plány nejsou nikterak závratné. Pracuji většinou s tím, co přijde.
Ráda bych byla ještě nějakou dobu na jevišti divadla i na koncertních pódií a opět si zazpívala za hranicemi v cizině. Musím už dotáhnout nejmenovaný projekt, dále hudební festival Znojmo a pak budou Vánoce. Tak snad opět turné? Uvidíme, co všechno se stane.
Pavlína Senič na fotkách Jakuba Ludvíka a Anety Kupcové
